Jak najít svou vizi

Rozhovor s Janem Františkem Bímem o tom, jak najít své poslání, rozpoznat skutečné vnitřní volání a proč bez zastavení nejde ani jedno.

Jak poznat, že děláte to, k čemu jste opravdu povolaní? Co když vás vnitřní hlas táhne jinam právě ve chvíli, kdy se vám daří? A kdo vlastně určuje, kolik má vaše práce hodnotu? Jan František Bím je profesionální poutník, učitel meditace a facilitátor kruhů, který už sedmnáct let chodí s lidmi přírodou a naslouchá jejich životním příběhům. Jeho myšlenky o poslání, vizi a odvaze zastavit se míří přímo k freelancerům a podnikatelům, kteří jedou na plný plyn a přitom tuší, že by mohli být jinde.

Rozum je skvělý, ale je jen jednou vrstvou

Většina z nás se rozhoduje hlavou. Spočítáme, zvážíme, naplánujeme. Rozum je přitom výborný nástroj a vyplatí se ho mít dobře vytrénovaný. Jen nedosáhne všude.

„Rozumem je to do nekonečna, ale vlastně omezené. Ten prostor je mnohem větší. Je v tom světě mnohem víc, než co můžu zjistit jenom rozumem.“

Z rozumu se vyplatí podržet si jednu věc: zdravou skepsi. Nevěřit všemu, co slyšíme, a ověřovat. Pro hledání smyslu vlastní práce ale potřebujeme ještě jiný přístup, takový, který jde hlouběji než logická úvaha.

„Ničemu moc nevěřit a říkat si: to je hypotéza, musí se to dokázat.“

Když vás práce přestane rozvíjet

Prvním signálem, že se něco mění, bývá nenápadný pocit, že už se nic nového neučíte. Práce funguje, je dobře placená, máte ji zvládnutou. A přesto vás přestává naplňovat. Tady stojí za to otočit pohled.

„Došlo mi, že když firma nerozvíjí mě, tak velmi pravděpodobně já jsem přestal rozvíjet tu firmu.“

Stagnace tedy není jen osobní nepohodlí. Je to informace i pro byznys. Kdo zůstává na místě, kde už neroste, brzdí nejen sebe ale i to, co vede. Často je potřeba silnější impuls, abychom si to přiznali. Třeba připomínka, že čas, který máme, není nekonečný.

„Uvědomil jsem si, že nevím, jak dlouho tady budu, a že už není čas sedět na místě, které je sice pěkné, zajímavé, slušně placené a prestižní, ale moje duše mě volá někam dál.“

Poslání, které vás dojme

Jak se k vlastnímu poslání dostat? Existuje jednoduchá technika. Na papír pod sebe napíšete, co je podle vás vaše poslání, řádek po řádku. Začnete tím, co si myslíte, a postupně formulace proměňujete, necháváte se vést intuicí. Mění se slova, mění se pohled. Několikrát přijde pocit, že už to je ono. Ale není.

„To pravé je teprve tehdy, kdy ta slova najednou zarezonují někde v srdci. Ukápne vám slza nebo máte takový vjem: jo, to je ono.“

Proč to trvá? První odpovědi bývají zanesené tím, co nám kdo řekl, co považujeme za důležité a co je společensky přínosné nebo přijatelné. Skutečné poslání je pod tím.

„To naše opravdové poslání je někde v hlubší vrstvě. Leží blíž duši než rozumu.“

A ještě jedna důležitá věc: poslání se vyvíjí. Co vám vyjde dnes, platí určitý čas. Pak může přijít další vrstva. Proto je dobré se k tomuto cvičení vracet vždycky, když cítíte, že už to není úplně ono, ať je to za rok, nebo za patnáct let.

Skutečné volání šeptá a vydrží

Ne každý nápad je volání. Nadšení z inspirativní knihy, rada od kamaráda, lákavá příležitost. Jak rozlišit, co je opravdu vaše?

„Vnitřní volání je zaprvé trochu tiché, nekřičí. A zadruhé je dlouhodobé. Když se mi to vymění za měsíc, tak to velmi pravděpodobně není vnitřní volání.“

Skutečné volání neroste hlasitostí, ale intenzitou. Může v nás zrát roky. Nejdřív zní jako „jednou bych chtěl“, později jako „možná už brzo“, nakonec jako tiché, ale jasné „je čas“. Nemá podobu příkazu typu musíš, jinak. Zůstává klidné, jen čím dál zřetelnější.

„To vnitřní volání je něco, co roste. A přestože zůstává tiché, nabírá velkou intenzitu.“

Když se nedaří rozhodnout hlavou, pomáhá vystoupit z běžného rytmu. Jít se projít, ideálně do přírody, a místo rozumu nebo chtění se ptát toho, co je větší než my. Všímat si náhod, souvislostí a znamení, která cestou přicházejí.

Jak poznat, že jste na správné cestě

Žít své poslání neznamená, že všechno jde hladce. Znamená to, že s vámi začne hrát i vnější svět. Věci se rozbíhají, přicházejí správní lidé, doporučení se šíří samo. Přijdou ale i těžké chvíle. Ty nejsou důkazem omylu, spíš otázkou, jestli to myslíte vážně.

„Může přijít nějaká těžká chvíle a to je taková zkouška: myslíš to vážně?“

Zkouška může přijít i v penězích. Hodnota práce, která vychází z poslání, se špatně měří, protože každý ji vnímá jinak. Tatáž věc může mít z jednoho pohledu běžnou cenu a z jiného cenu nevyčíslitelnou.

„Když si jdete do čajovny jen tak popovídat, koupíte si čaj zhruba za 150 korun a je to vstupenka do toho prostoru. Ale když ten čaj použijete pro čajový obřad a získáte z toho osvícení, má to pro vás nedocenitelnou hodnotu. Jedině ten klient ví, jakou hodnotu ode mě dostává. Já to nevím.“

Nejtěžší je rozpoznat opačný moment. Kdy už nejde o zkoušku, ale o konec jedné etapy.

„A to, co je nejsložitější, je poznat, kdy už ta duše říká: tak, stačilo, jdeme dál.“

Takovým signálem může být i pokles poptávky po službě, kterou děláte léta a skvěle. Nemusí jít o selhání. Může to být zpráva, že vás život posouvá jinam. Každé poslání má svůj čas. Nějakou dobu trvá a pak začne ukazovat, že je potřeba jít dál.

Poslání a vize: dvě slova, tři otázky

Slova poslání a vize se v byznysu používají často, ale každý si pod nimi představí něco trochu jiného. Pomáhá rozlišení, které přesahuje byznys a zahrnuje celý život. Poslání je to, co mám dělat. Vize je širší obraz toho, jak žít.

Vize odpovídá na tři otázky. Proč jsem tady, to je ta nejhlubší, odpovídá se na ni jednou, nanejvýš dvakrát za život a přijde jen málokomu. Jak žít, jaké mít hodnoty, jak má vypadat rodina, práce a volný čas, to provází člověka deset až dvacet let. A co mám dělat, tedy samotné poslání, se mění nejčastěji.

„Poslání je to, co mám dělat. Vize je pro mě nějaký takový celkový obraz, jak mám žít.“

Z toho plyne i obecnější poučení: slova nás matou. Mají horizontální rovinu, kdy si každý pod stejným slovem představí něco jiného, a vertikální, která záleží na tom, z jaké hloubky zrovna mluvíme nebo posloucháme. Než se pustíte do debaty o poslání, vizi nebo hodnotách, vyplatí se nejdřív shodnout, co tím vlastně myslíte.

Bez zastavení to nejde

Co nám nejvíc brání najít poslání i vizi? Nezastavíme se. Neustálý stres, co všechno ještě musíme, nedovolí položit si otázky, na které se v běhu odpovědět nedá.

„Ztratili jsme rytmus roku. Furt jenom hrneme, hrneme, hrneme, ale pak najednou vyhoříme, protože neděláme to, co naše duše chce, abychom dělali. Tak nám to dá najevo tak, že nás zastaví.“

Příroda má jaro, kdy se věci rozjíždějí, léto plného rozkvětu, čas sklizně a úklidu a pak odpočinek. Intenzivně pracovat je v pořádku. Stejně důležité je ale sklidit plody, oslavit je a odpočinout si. Oslavit ještě trochu umíme, odpočívat skoro vůbec. Za tím podle všeho stojí obyčejný strach.

„Bojíme se toho, že umřeme, když se nebudeme hýbat.“

Vizi ani poslání přitom nenajdete za deset minut. Potřebují prostor: pouť, sabatikl, pobyt v tichu, nebo aspoň pár volných dní v kalendáři. I méně nabitý diář tak může být spíš požehnáním než hrozbou.

Jak najít své poslání (Shrnutí v bodech)

1. Vezměte papír a pište pod sebe své poslání, řádek po řádku. Hledejte formulaci, která vás dojme.
2. Počítejte s tím, že první odpovědi jsou zanesené očekáváním okolí. Skutečné poslání leží blíž duši než rozumu.
3. Vracejte se k tomu. Poslání se vyvíjí, a když cítíte, že už to není ono, udělejte to znovu.
4. Testujte vnitřní volání dvěma otázkami: Je tiché? Je dlouhodobé? Co se změní za měsíc, volání nebývá.
5. Když vás práce přestane rozvíjet, ptejte se, jestli jste ji vy nepřestali rozvíjet.
6. Sledujte, jestli s vámi hraje i vnější svět. Rozbíhající se věci jsou potvrzení, těžké chvíle bývají zkouška.
7. Všímejte si, kdy etapa končí. Klesající zájem nemusí být selhání, ale signál, že je čas jít dál.

Závěr: zastavit se je první krok

Poslání se nedá vymyslet ani naplánovat na pět let dopředu. Mění se s námi a nová etapa se často objeví sama, ve chvíli, kdy jí dáme prostor. Dá se ale zaslechnout. Šeptem, který neutichá, náhodami, které do sebe zapadají, slovy, která nás najednou dojmou.

V době, kdy už není nic jisté, je odvaha zastavit se možná tou nejrozumnější investicí, kterou podnikatel může udělat.

„Nebojme se udělat ten krok, zeptat se své duše, zastavit se, dovolit si chvíli nedělat nic a ptát se sám sebe. Když se nezastavím, tak pak zjistím, že jsem dělal něco, co nikdo nechce, co nechce moje duše a kde už vlastně nechci být.“

Chcete víc podobných rozhovorů (třeba s Michelle Losekoot, Martinem Kavkou, Jiřím Rosteckým, Tomášem Vachudou, Anetou Martinek nebo Petrou Dolejšovou)? Čekají na vás v komunitě Duše byznysu.